Až na půdu

Jeden sen jsem musela odložit pro jeho nesplnitelnost. Zahrada už nebyla, ale třeba její čas ještě přijde... V domě je navíc tolik nedodělávek, že se mi pro ně konečně uvolnily ruce. Nejvíc mě dráždil strop na chodbě, hlavně plechový kryt na půdu. Netuším, zda byl původní, ale fušersky odbytý byl fest. Dlouhé týdny jsem sbírala odvahu se do toho pustit, párkrát jsem měla nakontaktované řemeslníky, ale nakonec mě nedostatek peněz donutil pustit se do práce sama.

Když mi pošťák přivezl schody na těžké paletě, netušila jsem, jak je nahoru dostanu. Sotva jsem je převalila z boku na bok. Zase jsem pár dnů kolem nich chodila a sbírala odvahu.

Skoukla jsem několik videí na youtubku a řekla si, že to prostě musím zvládnout sama. Vypadalo to jako práce na dvě hodinky. Jenže v Baťovu není jediného pravého úhlu ani rovnoběžek, což přidalo celé akci jistou dávku nepředvídatelného dobrodružství.

Práce sestávala z několika fází: odstranit plechy, vytáhnout ty těžký mrchy schody nahoru, nespadnout z žebříku, osekat kusy trámů, aby se schody do nich mohly usadit (tady jsem myslela, že vypustím duši, na půdě bylo snad 40°C a musela jsem se pohybovat stále v předklonu) a nespadnout z žebříku, který se mi neustále klátil na všechny světové strany. Začala jsem v šest ráno (nemohla jsem zvědavostí dospat) a skončila až odpoledne. Ne, neuživila bych se tím :) Zbytek neděle jsem proležela s ibalginem. Neskutečně mě bolelo celé tělo. Další týden jsem cítila každý sval na zádech.

Jenže mi to nedalo a ještě večer jsem natřela zbytek podlahy, na které v létě 2015 Markétka nakreslily koníky. Nebyly už vidět a ta původní červená barva už taky přestala být in.