Poločas rozpadu / Předjaří

11.03.2018

Letos toho sněhu moc nebylo, únor zamrzlý až až, ale hned jak povolily velké mrzy, vyběhla jsem na zahradu a rekapitulovala její stav. Plot doznal změny takové, že se budu muset vrhnout na jeho opravu.

Staré plotové díly jsem rozebrala a laťky uschovala pro pozdější využití.

Když jsem o týden později procházela kolem spodní zídky zahrady, zděsila jsem se. Horní deska popraskala tak citelně, že hrozí její sesunutí, zkoušela jsem ji narovnat, ale jen se uvolnily další kameny. Na tohle už nebudu stačit sama a upřímně netuším, jak ji dám dokupy.

Pro jistotu jsem uvázala sloupek nejhorší části ke stromu, aby to ještě chvíli vydrželo na svém místě. Je to pro mne velké zklamání, myslela jsem, že zídka pár let ještě vydrží. Na tuhle práci si netroufnu a musím sehnat někoho zkušeného, kdo zídku zčásti rozebere a zase stmelí. V tuhle chvíli netuším, jak to zařídím, protože na to nemám ani halíř.

Pustila jsem se do odkopávání toho největšího pařezu, který stál přede mnou. Mám pocit, že tenhle nedokopu ani za 100 let.

Už kvetou, krásky.