Kopu drenáž a čtu Neznámému bohu
Hned poté, co jsme se nastěhovali, bylo jasné, že bude třeba odvést vlhko z okolí. Dům není podsklepený a i základy nejsou kdovíjak mohutné. V lednu pracovala v domě firma, aby se postarala o přízemí. Když si připravovali podklad pro dlažbu, zrovna venku tál sníh a na podlaze se objevila velká louže. Na jejich doporučení jsem jednu stranu domu odkopala. Překvapilo mě, jak moc to pomohlo. Rozhodla jsem se obkopat celý dům kolem dokola.
Na jaře jsem se začetla do Steinbecka a fakt mi to pomohlo, abych si tu neskutečnou dřinu nad krumpáčem užila, jak jen to bylo možné.
Tohle ještě šlo, ale když jsem se přesunula na třetí a čtvrtou stranu domu, myslela jsem, že vypustím duši. Ani Steinbeck už nepomáhal :)
Častá otázka procházejících sousedů zněla: "Posilujete, posilujete?"
Vinul se tam betonový chodník. Dlaždice byly zalité do 10centimetrové betonové krusty. Občas se u mě zastavil některý z místních Romů s poptávkou po výpomoci a tentokrát mně jejich neodbytnost přišla vhod. Plácla jsem se přes kapsu, poněvadž jsem si říkala, jak se u toho betonu chudáci nadřou. Seběhlo se jich ze všech stran snad 8, střídali se a měli skvělou náladu. Měli to za jeden den hotové.
Až po čase jsem zjistila, že ti mamuti sice odkopali příkop, ale beton schovali pod zeminu z příkopu. Chvíli jsem viděla rudě a pak si vzala krumpáč a celé to po nich překopala. Na etapy. Po každém dni, kdy jsem se oháněla krumpáčem, jsem pak týden přežívala na ibalginu a neudržela jehlu v ruce :)
Na konci června jsem se dokopala na poslední místo a tam se na mě vyvalila díra. Byla to původní šachta, stěny byly zpevněné krásným čedičem, kterého je v okolí hodně.
Vůbec jsem netušila, co s tím mám udělat. Někdo radil zasypat, někdo zachovat. Později to za mě nevědomky vyřešil MÚ, který tu shodou náhod ve stejný termín, kdy jsem měla domluveného bagristu na novou kanalizaci, tentýž pán dělal opravy městských kanalizací po velkých deštích. V srpnu jsem pokračovala na výkopech, aby bylo vše připravené na den D.
Podařilo se mi sehnat jednoho místního šikovného pána, se kterým jsme na jeden zátah celou drenáž dotáhli do úspěšného konce. Večer jsme se ale shodli na tom, že zítřejší neděli proležíme:)
Hrubou drenáž bylo třeba ještě učesat. Zbytek léta jsem na tom pracovala. K ruce mi byla moje pracovitá maminka, která měla bohaté zkušenosti s tím, jak si vystačit s málem.
Na začátku teplého září jsem se konečně odhodlala začistit vchod. Pořád jsem dumala, co s těmi příkopy a pak si řekla spolu s Pipi punčochatou: To jsem nikdy nedělala, to budu umět! Jakýpak s tím cavyky, že... Žádná krása to není, ale rozhodla jsem se, že nebudu na sebe tak přísná :)
