Do růžova
Takhle vypadala chodba před rekonstrukcí. Dlažba, děravé omítky, chodbička bez zábradlí a prudké schodiště.
Pod dlažbou byla prkenná podlaha. Rozhodla jsem se jí zachovat. Bylo ale třeba udělat něco s nevzhlednýma stěnama. Takhle to nezvládli zedníci z první party. Tři týdny před nastěhováním nebyly ani štuky, které měli zaplacené. V rychlosti dodělávali poslední den aspoň obytnou část.
Takhle jsme vydrželi dlouho, už jsem tu s dětma bydlela a kdyby mě nezachránili řemeslníci z nové party, zůstalo by to tak snad dodnes. Myslím, že Boudník by byl nadšený.
Noví řemeslníci se na to ale nemohli dívat a nenechali mě ve štychu a přestože celkem spěchali, natáhli nové štuky i na této prostorné chodbě. Až po několika měsících jsem se odhodlala nabílit aspoň kousek horní chodby.
Smíchala jsem zbytky barev, co tu zůstaly. Pořád jsem se držela hesla zbytečně nekupovat a beze zbytku využít drobné zásoby. Barva super. Staromodní růžová. Nikdy bych si nemyslela, že si doma vymaluju růžově.
O měsíc později jsem se pustila do schodiště. Broušení jsem vzdala, špína z toho byla všude, jen lehce jsem je přejela smirkem a použila krásný odstín modré barvy. Fríská modř z OBI.
Zbývalo vybílit zbytek chodby. K tomu jsem se odhodlávala rok. Předně ke stropu je to dost vysoko a štuky byly bílé, tak mi to nevadilo. Nakonec jsem zase spotřebovala zbytky zbytků a vznikla jemně hnědorůžová barva. Taky dobrý! Stropy zase za rok.
Obrázky od tatínka. Kopie olejomalby. Vzpomínka na domov.