Byly jedny vrátka, za nimi zahrádka

13.09.2018

Sen o zahradě, prorostlé růžovými keři a zákoutím u starých rododendronů, vzal za své. Dala jsem tomu maximum a snažila se opravdu poctivě. Jenže postoj města, coby vlastníka zahrady, byl od začátku velkoryse neměnný: ve stylu mrtvý brouk a mlčeti zlato. Ok. Na konci léta jsem vypověděla smlouvu. Zdálo by se, že ta neskutečná dřina i ty peníze, které se tam ztratily, přišly vniveč. Nepřišly. (I když těch peněz je mi líto, ty by se mi hodily.)

Až při kopání pařezů jsem objevila krásu kořenů. Taky si vyčistila hlavu, protáhla záda a poznala, že síla může občas spočívat jednoduše ve vytrvalosti. Když se vytrvale buší do jednoho místa maličkou silou, protože já jí při své výšce mnoho nemám, překážka povolí. Takhle jsem se zbavila všech pařezů. Občas ale může být stejná vytrvalost spíše k smíchu. Třeba ve chvíli, kdy manžel mé kamarádky byl schopný vykopat stejný pařez za pár desítek minut, kdežto já na to potřebovala několik dní.

Tenhle plot bude muset domalovat jiný uživatel.

Přede mnou teď stojí nová výzva. Poprat se s tím malým pozemečkem kolem Baťova, co nám zůstal, a dostat z něj co nejvíc. Velké pozitivum jsem si na celé situaci našla: mám volné ruce věnovat se více samotnému Baťovu. Potřebuje ještě hodně péče. 

Zároveň to beru jako memento: více zvažuji, do čeho investovat svůj drahocenný čas a nepromrhat ho, nic z věcí si do hrobu nevezmu. Takže je dost možné, že mě tahle omítka přežije :)

Přesto si sním další sen... o příjemném posezení před dílnou. Občas tu teď na schodech posedávají studenti ze sklandy, protože u nich ve škole probíhá velká rekonstrukce. Vybavují se mi vzpomínky na moje studium na sklářské škole a je to moc fajn.

Všechno je dobré, jen nezahořknout, když se věci nedějí podle našeho přání.