Ateliér bude!

16.01.2018

V druhé půlce roku 2015 jsem průběžně vyklízela přízemí. Přiznám se, že jsem si s tím velkým, vlhkým prostorem nevěděla moc rady a klesala na mysli. Postupně jsem zlikvidovala, co se dalo. Třeba přepážku obalenou stříbrnou folií.

Na dlouhé etapy jsem strhávala koberce a lino, které drželo lepidlem, jehož vlastníkem bych chtěla být. Drželo dokonale. Pomáhala jsem si páčidlem.

V lednu 2016 začali opravovat přízemí noví řemeslníci. To už jsme v domě bydleli. Improvizovali jsme, neměli jsme si kde uvařit, kde vyprat... a na 4 děti je toho prádla opravdu hodně! :)

Rozhodla jsem se na doporučení řemeslníků celý vnitřek přízemí zateplit. Uprostřed dílny jsem měla hromadu nábytku, který se stěhoval z místa na místo. Občas se něco nacpalo do výlohy, ale pořád toho hodně zbývalo. Jednou se mě řemeslníci ptali, proč ty starý krámy nevyhodím:)

Chyběly mi ale peníze na elektrikáře, který dal do kupy celou elektriku v přízemí a doupravil v horním bytě. Ostatně chyběly na kdeco, poněvadž první zedníci dostali zaplaceno a práci neodvedli.
Já: "Pane Bože, potřebuji peníze pro toho šikovného elektrikáře a na další nutné opravy, aspoň 100tisíc.."
Starosta: "Bohužel fond na rekonstrukce jsme zrušili pro nezájem."
Já: "Pane Bože, dobře, 100tisíc je asi moc, tak aspoň 50, ať tomu elektrikáři nedlužím." Odpolední mail od paní výtvarnice: "Mohu Vám poslat 50tisíc, bude to ok?"
"Bude, Pane Bože!"

Vstupní chodba se upravovala naposledy. Během února se konečně zakryl příkop od instalatéra a nemuseli jsem balancovat po dřevěných lávkách. Nejmladší dcery se bály, že do díry spadnou a tak jsem je tam pokaždé přehazovala jak horký brambor.

Na konci ledna 2016 už bylo zřejmé, že bydlení se povede dotáhnout do slušného stavu, zdravotní situace se zklidnila, nasávala jsem příliv optimismu a podruhé restartovala. Začala jsem psát znovu blog. Vyhovoval mi k archivaci práce.

Celý únor jsem bílila, protože dílna měla úžasných 30 metrů čtverečních! Poslední únorový den jsem se mohla začít stěhovat do svého vysněného ateliéru. Prostoru tam bylo tolik, že si tam chodily dcery hrát, byl to pro ně velký zážitek. Jásaly, že si můžou samy něco ušít na stroji.


Byl to zvláštní pocit, sedět u stolu a kolem sebe mít tolik místa! Regály na látky zatím zely prázdnotou. Ale měla jsem jeden starý stůl na stříhání látek a koutek na focení.